Klasické pohřbívání v rakvích bylo pro obyvatele odlehlých vesnic v horských oblastech náročné, bylo tedy potřeba najít náhradní řešení. Vznikla tzv. umrlčí prkna. Zemřelí se na ně pokládali až do doby, kdy se mohl pohřeb konat. Tento zvláštní zvyk se z Bavorska přenesl i na Šumavu, kde přetrval celá staletí.
Umělecká vzpomínka na zesnulé
Nebožtíci byli zabaleni do plátna a pak i s prkny pohřbeni. Často se ale prkna uchovávala pro další použití, postupně byla zdobena. Zprvu zcela jednoduchými symboly, třeba kříži. Přidávaly se ale celé básně nebo vzkazy zemřelým. Časem se vyřezávala do zajímavých tvarů, postupně z umrlčích prken vznikala zajímavá umělecká truhlářská díla.
Zdobená prkna se pak umísťovala podél cest. Měla být sdělením pro pocestné, že se na zesnulého stále vzpomíná. Lidé je nacházeli u kapliček, ale také přibitá ke stromům.
Nebezpečná vsázka
Z úcty k mrtvým, možná ale i z prožitých zkušeností, bylo umrlčí prkno prakticky nedotknutelné. Mezi lidmi se vyprávělo, že pokud by bylo prkno použito k výrobě jakéhokoli předmětu, byť obyčejné poličky, mohlo takové konání přinést do domu smrt. Kdyby s ním chtěl někdo dokonce zatopit v kamnech, vystavoval se nebezpečí požáru. Záměrné poškození prkna se také nevyplácelo, vandalovi mohlo přinést doživotní smůlu.
Známá pověst o mladíkovi, který na pověry nevěřil, koluje mezi šumavskými obyvateli dodnes. Vsadil se, že o dušičkové noci jedno umrlčí prkno odnese domů. Na zádech mu ale těžklo stále víc, až se pod jeho tíhou sesunul k zemi. Druhý den sousedé mladíka nepoznávali. Nalezli vetchého starce, který zmateně něco vyprávěl...
Strašidelná starožitnost
S umrlčími prkny má zajímavou zkušenost pan Jaroslav. Zakoupil starší dlouho opuštěnou usedlost. Při rekonstrukci nalezl na půdě zvláštní věc. Vůbec netušil, co vlastně objevil.
„Zvláštně a velmi hezky zdobená starožitnost mě zcela uchvátila. Řekl jsem si, že by obnova mohla stát za to. Obrátil jsem se tedy na známého a požádal ho o pomoc. Když mi vysvětlil, že se jedná o umrlčí prkno a k čemu sloužilo, byl jsem nadšený. Ne každý něco takového doma má. Kamarád si dal záležet, prkno bylo za pár dní jako nové. Připevnil jsem ho na zeď u vchodu uvnitř domu. Vypadalo tam naprosto skvěle. Jenže tiché a klidné místo se najednou stalo peklem...
Nejdříve jsme začali slýchat kroky, jejichž původ byl záhadou. Pak také hlasy, pláč a nářek. Bylo to čím dál hlasitější. Manželka už byla zralá na psychiatra a vyhrožovala dokonce odchodem. Noci byly šílené, ale ani přes den jsme nebyli záhadných úkazů ušetřeni. Cosi nás stále pronásledovalo. Šel jsem za místním farářem a všechno mu řekl, chtěl jsem alespoň radu. Prkno si tedy vzal do kostela, náš dům prošel a očistil. Rozhostilo se ticho. Nemohli jsme ani uvěřit, že tak rychle. Nikdy by mě ani nenapadlo, že se něco takového může stát.
Ale ani kamarád nebyl ušetřen, prý byl rád, že se prkna zbavil. Jednou totiž u něj spatřil staršího muže. Viděl ho zcela jasně a myslel, že je to zákazník. Jenže když ho oslovil, rozplynul se mu před očima...“
(nad)