Šumavští škrtiči a stromoví mužíčci

Šumava, jedno z našich největších a nejoblíbenějších pohoří, ve svých údolích, horách a na močálových blatech skrývá celou řadu zvláštních legend a přízraků temné mytologie.  
Galerie zdejších démonů je obrovská, za což Šumava vděčí nejen Slovanům, ale také starým Keltům a Germánům. Lidé, kteří zde žili obklopeni jen lesní samotou, ponurými močály a drsnou přírodou, byli plni strachu z neznáma. Přitom je zvláštní, že přes svou mystičnost a rozlohu nemá Šumava, podobně jako třeba Krkonoše a Jizerské hory, své božstvo. Ovšem permoníky, stejně jako lesními můrami, vodními žínkami, světýlky nad blaty či smrtícími ptáky se to tady jen hemží. Šumavskou specialitou jsou pak tzv. škrtiči, u starých německých horalů známých jako huckhaufové, kteří skákali ze stromů poutníkům na záda a dávili je. Jedním z míst, kde se vyskytovali, byl třeba Rejštejn. Jiným vyhlášeným ryze lokálním spiritistickým fenoménem je šumavský skřet Stilzel, pozorovaný od Špičáku a hory Ostrý na východě přes Všerubský průsmyk a Chodsko až k Čerchovu na západě, nejvyšší to hoře Českého lesa, který byl dlouho považovaný za součást Šumavy.
Další specialitou jsou wildkanzlové, ryze šumavský typ upíra, který se vyskytuje na blatech.
Na Šumavě se ale dodnes zachovaly dokonce zbytky původních pravěkých, animistických zjevení. Například stromových mužíčků, kteří mají za úkol chránit stromy, v jejichž větvích žijí. Proto byli třeba černou můrou pro dřevaře, kterým se mstili tím, že na ně nechali stromy spadnout. Na dřevorubce měla spadeno i Lesní matka, fantastický přízrak ženy oblečené v šatech z březové kůry a s mechem a jehličím vpleteným do vlasů. Nečekaně se zjevovala hlavně u spících dřevařů, které rdousila, nebo za sebou lákala do nekonečných šumavských hvozdů pocestné, kteří se pak už nikdy nevrátili zpátky.
(pet)