Runový výklad
Lze s rostlinami hovořit?
Proč nás trápí vysoký krevní tlak?
Kdo se za větrné měsíční noci vyškrábe až ke zřícenině hradu Šumburk nad údolím řeky Ohře, riskuje, že zde v Kočičím příkopu narazí na ďáblovu kočku.
Praví tak stará podkrušnohorská legenda, podle níž se kdysi kolem hradu (po jeho zapálení na konci 16. století už jen zříceniny) táhl křovím a prastarými borovicemi zarostlý velmi hluboký příkop. Říkalo se mu Kočičí, a to proto, že z něj býval často slyšet strašlivý nářek kočky doprovázený tklivými tóny houslí. Každý, kdo chtěl projít do hradu, musel tento příkop překročit. A mnozí z těch, kterým se to podařilo bez toho, že by zde bídně zahynuli strašlivou smrtí, vyprávěli, že ona vřískající kočka patřila samotnému pánu podzemí. Ďábel ji zde držel přivázanou řetězem ke stromu a přitom jí ještě hrával na housle. Jakmile se prý ale nablízku objevil lidský vetřelec, čert kočku rozvázal a ta v rozzuření každého, kdo se chtěl podívat do sídla Viléma ze Šumburku, roztrhala.
Poklad permoníků
Podle jiné, nepochybně havířské, pověsti se ve skalách, na kterých byl hrad Šumburk ve 30. letech 15. století postaven, ozývá ťukání permonických kladívek. To tu zdejší podzemní skřítci dobývají ze země zlato a stříbro, zatímco jejich pozemští příbuzní střeží velký hradní poklad patřící šlechtici Vilému ze Šumburka. Ten jej naloupil během svých tažení proti husitskému městskému svazku v českém Poohří.
Je zajímavé, že když na konci 16. století hrad po požáru totálně vyhořel, nepostavili si Vilémovi potomci někde dole u řeky pohodlnější zámek, ale přímo v sedle pod hradním kopcem jen obyčejnou tvrz, která jim sloužila jako nové sídlo. Zlí jazykové tvrdí, že to bylo proto, že jim pro rozhazovačný život došly peníze. A nakonec museli i tvrz prodat. Buď jak buď, nakonec ji získal rod německých Thunů, kteří ji vlastnili až do konce II. světové války. Obývána byla ale ještě před 30 lety.
(bla)